Patrik Štipák Sanremo

v Blog, volnomyšlenkářství

Odpoj se a soustřeď se.

Už je tomu týden. Seděl jsem takto stejně pozdě večer a dával dohromady další výplach svého srdíčka za uplynulý týden. Seděl jsem tenkrát v Lucerámu, ve Francii. Chtěl jsem si splnit to své předsevzetí a napsat pravidelný týdenník Patrika Štipáka. Soustřeď se Patriku. Soustřeď se. Kolem se právě uklízelo nádobí z večeře, tatínek s kamarádem si chystal věci na brzké ranní vstávání a odjezd domů do Česka. Já jsem se snažil psát blog. Odstakoval jsem, poslouchal jsem ostatní jak si povídají a kontroloval statistiky na hančiných stránkách.

„Vytáhl jsi si klíče od auta z bundy?” Zeptala se mě Hanička. Ale jó, vytáhl. „Víš, že se teď všichni balí, tak ať to má taťka nachystáno. Prošacuj si tu bundu hned.” Měl jsem totiž odevzdat svou zimní bundu opět na cestu do zimních krajin národa českého. „Ale jo furt, však to mám všechno nachýstáno, nech mě se soutředit na ten blog…”

Pokračoval jsem, ale kvalitní text a hlavně v normálním čase jsem dokázal napsat až šli všichni spát. „Prosím Tě, pojď aspoň jednou za týden spát normálně.” Řekla mi žena. „Slíbil jsi mi, že za 20 minut jdeš..”

No a tak jsem to rychle dopsal a šel spát. Ráno nás probudil pes poněkud brzo, ale s taťkou už jsme se neviděli. Odjeli brzo. My jsme si pěkně ráno vstanuli, udělali snídani a plánovali návštěvu v zapršeném Sant Tropez a pak příjezd do Marseille, kam jsme míříli i na noc. Nachystali jsme všechny věci do auta, Hanička si vyfotila ukradený citrón z místního citrusovníku naproti krásným horám a já šel zahřát auto. Sedl jsem za volant, nastartoval a přemýšlel jsem kde mám asi peněženku.

Hana Štipák citron

Všechno to mám nachystáno

Kde je ta peněženka? Hmh. Nemám ji klasicky ani v kalhotech, ani v batohu, ani… a do prdele. Ona je v té bundě, kterou jsem měl včera na procházce v Monte Carlu. Zavolal jsem taťkovi s nejhorší obavou před očima. Vyplnila se. Peněženka byla v bílé Octavii, která právě ukrajovala kilometry italských dálnic. Všechny platební karty a všechny doklady. Ano, všechny doklady. Moje i Hanky. „Tati, jeď dál, pošleš mi to do Španělska pépelkou.”

Kde má Picanto přední SPZ?

Chybí tu ale ještě kousek příběhu. Než jsme vyjeli ze Španělska, jel jsem ještě s autem na myčku. Ráno jsme vstali a až na španělsko-francouzských hranicích nás stavěla policie a znakovou řečí (jak jinak, proč by se kuci policajti učili angličtinu, že?) se nám snažila vysvětlit, že nemáme přední značku. Ano, vytrhla ji myčka. A abych zkrátil příběh, ano, našel jsem ji po návratu do Španělska v té samé myčce. Byl jsem celou dobu klidný? Celou dobu ne, ale ve chvíli kdy jsme objevili, že je rámeček prasklý, začal jsem věřit, že to mohla myčka sníst.

Zpět ve Francii, vlastně v Itálii

„To prostě nejde, nemáš SPZ, nemáš papíry, zapomeň na to. Sedejte do auta a jeďte do Itálie nám naproti.” Život je nejlepší spisovatel. Nevymysleli bychom to prostě lépe. Sedli jsme do auta. Řídil Tom. Byl jediný kdo měl řidičák a našťestí i platební kartu. Takže pohoda, můžeme jet na výlet do Itálie. Přijeli jsme na první mýtnou bránu dálnice a chtěli zaplatit Tomovou platební kartou. „Carte de crédit refusée.” „Co budeme dělat? Zkus to ještě jednou…” Nic, peníze jsme samozřejmě žádné neměli.

Stáli jsme tak na mýtné bráně, obsluha kroužila kolem auta a všimla si, že nemáme značku. Zavolali na ústřednu, nadiktovali řidičovy údaje a údaje o autě. No a poprvé v životě jsme jeli Francií zdarma.

Větší detektivka nás však ještě čekala. Na francouzsko-italských hranicích. Podařilo se nám přijet na dálniční přechod k bráně, kde přímo stála Italská policejní hlídka. Během cesty jsem vzpomínal na jeden rozhovor s Oprah Winfrey, která popisovala, že lidé mají pouze dvě emoce. Lásku a strach. Asi si dokážeš představit, která emoce v nás v tu chvíli byla.

Svěrače stáhlé, auto v pohybu, policie zůstala stát. Úleva jakou cítíš, když stihneš toaletu za vteřinu dvanáct.

O pět minut později jsme si zažili podobný pocit znovu. Policejní hlídka totiž náhle byla nalepena přímo na naší zádi. Co teď? Zastaví nás? Ne. Jeli na první benzínku. Asi na kafe.

Odpoj se a soustřeď se.

Soustřeď se. Udělej si systém

Takto reagovala hned prvních pět kilometrů jízdy má žena na to, když jsem mlčel. Nebyl jsem ani tak naštvaný na sebe, ale hlavně smutný za to, že jsem 4 lidi a psa takto potopil. Taťka s Karlem nemuseli vstávat. Hanka s Tomem nestihli Sant Tropez.

Soustřeď se. Udělej si v tom systém. Tepovka v omezovači. „Haničko, promiň, ale tímto mě jedině naštveš.” Já se dlouhé měsíce řeším jak si zorganizovat den. Jak si nastavit správně pracovní úseky a jak se soustředit.

Něco na tom je. Není to o tom, že bych měl ve věcech nepořádek. Je to o tom, o čem jsem mluvil už v minulých týdenních shrnutích. Je to o tom se odpojit a soustředit se pouze na jednu věc. Na to, dělat práci, kterou jsem si vytyčil a ne skákat na všechny věci kolem najednou.

Odpoj se.

Odpoj se. Díky lednovému časopisu Forbes, který mi tatínek přivezl do Monte Carla jsem tato slova viděl mockrát. Je to přesně to, o co se poslední 3 týdny dost snažím. Soustřeď se, nepoužívej multi-tasking, ten neexistuje. Jsem moc rád, že tuto inspiraci vidím stále dokola kolem sebe. Zapomenutá peněženka na cestě do Česka je průser. Vyškolení. Ale vím to a pracuju na tom. Zítra máme nový týden. Těším se, že vstanu, půjdu se projít a celé dopoledne se budu soustředit na práci.

Co mě tento týden zaujalo?

Psychologický výtah funguje na jednu stranu více než na druhou. Psychologický výtah je to, když se v jeden okamžik cítíš skvěle a v další chvíli jsi na dně. Pamatuju si na skvělý SkidPad v Maďarsku, když jsme na druhý den nedojeli do cíle. Pamatuju si na jedenácté místo v Design Prezentaci na Formula Student Germany a o hodinu později na další nedojetý závod. To je extrémně dobrý pocit, který pak zabije extrémně špatný pocit. Díky příběhu se zapomenutou peněženkou jsem si vyzkoušel opačný směr. Naštvaný jak pes na zloděje se obrátilo vše v naprostou pecku. Viděl jsem znovu taťku a mohl ho znovu obejmout. Podívali jsme se do Itálie. Po cestě zpět jsme jeli po pobřeží. Zastavili jsme se na nejlepší pizzu posledních let v Sanremu. Ano, další motorsportové městečko, ve kterém jsem poprvé v životě jedl čerstvě utržený pomeranč na uilci ze stromu. Psychologický výtah, ale nebyl tak silný jak naopak. A to je škoda, to bychom měli jako lidé využívat mnohem více. Radujme se z chyb. Díky nim zažíváme nepředvídatelné.

Sanremo je hezčí než Marseille. Opravdu. Sanremo más zaujalo mnohem více. Marseille je krásné historickými budovami, ale okolní uličky byly pěkně špinavé. Navíc jsme chtěli nahrát nový podcast Hana Štipák Show a byl to docela zážitek. Jediná kavárna, která nám to umožnila? Ano, Starbucks.

Albert Einstein je v Barceloně. Šli jsme dneska do muzea CosmoCaixa a potkali jsme ho tam. Fakt. I s Marií a Charlesem. Všichni Tě zdraví.

Albert Einstein Charles Darwin Marie Curie

Napiš svůj názor

Komentář